Smyslem života je souznění a spojování duší

Lidé se pomocí slov poznávají, sbližují, vyjadřují si sympatie, blízkost, rozdílnost nebo stejnost. Hledáme doslova stejnou souznící polovinu svá rozpolcené duše, své druhé já, které tam někde je.

Slova jsou přitom mocným nástrojem. Používáme je k postupnému sbližování. Fyzickými a emočními projevy sympatie a blízkosti se sbližujeme ještě více, až nakonec spočineme i v objetí jako jedno tělo a jedna duše. To je naplnění života.

Duše nepotřebuje sexuální propojování, to už je čistě mimovolní hormonální chemie nezávislá na už naplněné základní potřebě, ale jistě kouzelná a završující to vše kolem, především když vychází z velmi hlubokého pociťovaného souznění.

Když souzníme harmonicky s ostatními lidmi, jsme šťastní. Když vůči jim pociťujeme odpor a zavrhujeme je, jsme nešťastní, jakkoli si to zavrhování zaslouží. Můžeme pociťovat odpor, zlost a napětí vůči některým lidem, i oprávněně, ale stejně je to marnost, kterou naše duše jen trpí. Jsme totiž zároveň jimi na určité úrovni souznění, jsou částmi našeho božství a naší duše. Jednou dojdeme všichni společného sblížení.

Hluboké uvědomění toho, že zavrhování je marné a stejně nám vůbec nepomáhá, můžeme obrátit v účinný nástroj pro to, abychom si budovali šťastný život zaměřený na sbližování.

Když se věci dělají s péčí a láskou, a spíše se vysvětlují pro dobro sbližování namísto odporující argumentace, to dobro bude prozařovat váš život, dostaví se i pocit štěstí a život vám začne dávat smysl. Kvalita a hloubka souznění je přitom důležitější než rychlost a kvantita.

Duše zůstává upozaděna a nevyslyšena, když jsme příliš zaměstnaní v cyklu už nechtěných povinností, obklopeni příliš mnoha věcmi a složitostmi. Potom ztrácíme i sami sebe, oddalujeme se od přirozenosti a projevování své vlastní duše, namísto abychom se sbližovali více sami se sebou, natož poznali to naplnění při sbližování se s ostatními, kteří už také kolikrát nemohou dobře rozpoznat a ocenit podobné pokusy o sbližování, když jsou zaslepeni ve víru své zaneprázdněnosti a nechtěností, nejsou naladěni na stejnou vlnu, aby mohli naše pozornosti vnímat a opětovat je.

Ale při jasném uvědomění si toho, co je podstatné, by na vše bylo opravdu hodně času a stačí i jakákoliv malá troška času, kterou zrovna máme. Duši, které se daří, se pak přirozeně ve víru spokojenosti a nadšení daří i vše ostatní, ke všemu je potom snadná vůle a vše plyne volně, radostně a nedůležité věci zůstávají nedůležitými.